Březnice – centrum dávného Bozeňska, prastaré sídelní krajiny neznámé větve staročeského kmene, snad Netoliců či Doudlebanů, kdo ví… Kraj Bivoje, bájného hrdiny českých pověstí, a rodu Buziců, jeho domnělých potomků.

Nedaleko od tajuplné Bozně, hradiště strmícího se na ostrohu říčky Vlčavy, vyrostla již ve 12. století  tržní osada Březnice. Procházela tudy  jedna z nejstarších transevropských obchodních cest, tzv. zlatá stezka, po níž alpská sůl putovala až na sever Evropy. Ve 13. století se osada rozrostla v městečko, o němž se první písemná zmínka dochovala z roku 1327.

V roce 1410 se poprvé mluví také o březnických tavernách, v nichž se na svých cestách osvěžovali formané, kupci a další pocestní. Šenkovala se nejen medovina a víno, které se tehdy na severním okraji města pěstovalo, ale bezpochyby teklo i pivo uvařené v domech právovárečných měšťanů březnických.

Pivo husitských idejí

Přešla léta a na březnickém hradě se vystřídalo několik majitelů, kteří panství zatížili velkými dluhy. Počátkem 15. století koupil Březnici od Václava IV. nejvyšší mincmistr českého království a známý organizátor práce kutnohorských stříbrných dolů, vzdělaný vladyka Petr Zmrzlík ze Svojšína. Právě on například nechal přeložit z latiny do češtiny Trojánskou kroniku, která se tak stala první na našem území vytištěnou knihou. Zmrzlík patřil bezesporu k předním osobnostem společenského dění. Znal se osobně s Janem Husem a stal se oddaným stoupencem jeho reformačního učení a husitské revoluční myšlenky šířil i na svém březnickém panství. Těsné kontakty po Husově smrti udržoval i se samotným vůdcem husitů Janem Žižkou.

Když  v Praze popravili vůdce radikálního křídla husitů Jana Želivského, tak to prý byl právě husitský farář Jan, zvaný Gaudencius[1], dosazený do nedalekých Bubovic Petrem Zmrzlíkem, který nosil po Praze Želivského sťatou hlavu a burcoval lid ke vzpouře. Husova idea povolala z Březnice i Velka Koudelníka, který se postavil jako hejtman do čela husitských vojsk. V listopadu roku 1419 město po několik dní hostilo válečnou výpravu husitů ze západních a jižních Čech, která táhla na svou první bitvu pod pražským Vyšehradem. A není pochyb, že si na její zdar připíjeli i březnickým mokem.

V roce 1421, v kvasu husitského hnutí, Petr Zmrzlík umírá v Praze na mor. Otcovy husitské ideje převzali jeho synové, přívrženci husitské krajní pravice, tzv. táboritů. Jejich březnické panství se stalo jednou z největších bašt českého husitství. V srpnu roku 1422 město i tvrz vyrabovalo a do základů vypálilo císařské vojsko a plundrování nezůstal ušetřen ani hrádek Zmrzlíků, který byl obnoven až v roce 1457.

Pivo se v Březnici vařilo dříve než v Příbrami

Prastarou tradici vaření piva v Březnici dokládá listina z roku 1454, v níž je jako březnický rychtář zapsán Mikeš Vaněk, sladovník. Také v dalších archivních dokumentech z 15. století  jsou mezi březnickými purkmistry vyjmenováni další sladovníci.[2]  Vaření piva v Březnici dokládají i jména řady březnických měšťanů, jako například Jan Pivovarník či Štěpán Pivničník. Březnické pivo si dopřávala i vdova po Jaroslavu Zmrzlíkovi, která v Březnici žila, jak stojí v dokumentu z roku 1488.[3]  V blízké Příbrami se přitom ještě v té době pivo nevařilo, začalo se vařit až od roku 1497, kdy město získalo od krále příslušné privilegium.[4]

Podobně jako v jiných městech, tak ani v Březnici se pivo ještě v první polovině 15. století nevařilo v samostatných pivovarech, ale primitivním způsobem v kuchyních a komorách městských domů, ve zvlášťních pivních hrncích. Tak tomu bylo i na panských sídlech, březnickou tvrz Jana Zmrzlíka nevyjímaje.

Pivovar, toť pravý klenot panství!

Velká změna ve vaření piva nastala na přelomu 15. a 16. století, kdy šlechta začala na svých statcích podnikat ve vlastní režii. Budovala rybníky, mlýny, vinopalny, cihelny, zakládala vinohrady a podomácké vaření piva pro vlastní potřebu přestěhovala do samostatných stavení prvních pivovarů, které svými výnosy brzy předčily ostatní hospodářské podniky panských velkostatků. Odbyt vlastního piva si šlechta na svých panstvích zajišťovala zřizováním poddanských hostinců a nikomu jinému nebylo dovoleno pivo vařit, natož dovážet a šenkovat. Rozvojem panských pivovarů začala města ztrácet svůj monopol, který jim po staletí na základě tzv. mílového práva ve vaření piva náležel. Vleklé spory měst a šlechty o toto právo ukončila až královská smlouva z roku 1517, která šlechtě přiznala plnou svobodu budovat vlastní pivovary a obchodovat s pivem. Éra největšího rozkvětu panských pivovarů ale začala až v polovině 16. století a pokračovala celé století následující. A právě v té době vyrostla i většina okolních pivovárků, v Drahenicích, Rožmitále pod Třemšínem, Tochovicích, Kamenné, Milíně, Dožicích, Klučenicích i Rtišovicích.

V soupisech panství  se občas najde i popis inventáře pivovaru, jehož hlavní a nejcennější součástí býval měděný kotel, tedy pánev. V seznamech nechybí ani „káď miesicí“ neboli  vystírací, ani zmínka o kádi scezovací, přes jejíž kdysi proutěné dno, později prkenné s dírkami, se sladinka oddělovala od mláta.

Pivo renesančního vzdoru

Podnikatelský duch renesance vstoupil do Březnice kolem roku 1500. Tehdy u zámku vyrostl hospodářský dvůr, jehož součástí se stal i panský pivovar.[5] Nová éra přinesla i střídání majitelů panství. Po téměř stoleté vládě Zmrzlíků se novým pánem na Březnici stal v roce 1506 nejvyšší písař Zdeněk Malovec z Chýnova. Ve výčtu majetku panství, který koupí získal, jsou kromě jiného uvedeny i krčmy, v nichž se šenkovalo pivo z panského pivovaru.[6]

V roce 1531 se o zámeckém pivovaru již píše ve smlouvě, kterou si Zdeňkův syn Jan Malovec z Chejnova rozdělil panství se svým bratrem Petrem. Podle této smlouvy získal s březnickým hradem také pivovar se sladovnou a chmelnici, která je listinou poprvé doložena v roce 1547.[7]

Bohatých výnosů pivovaru si Petr ale dlouho neužil. Jako přímý aktér stavovské rebelie proti císaři Ferdinandovi byl potrestán propadnutím svého březnického majetku. Jeho konfiskát získal za věrné služby v roce 1548 nový pán březnického panství – tajemník císaře a pozdější římský místokancléř Jiřík z Lokšan. S jeho jménem je spojen začátek přestavby březnické tvrze na honosné sídlo v duchu italské renesance.

V roce 1575 daroval Jiříkův syn Ferdinand z Lokšan březnickým měšťanům privilegium na věčné časy čepovat víno a právo zřídit si městský pivovar, který by nahradil vaření piva v právovárečných domech březnických měšťanů a v němž by se popořádku střídali.[8] Podle městského urbáře z roku 1580 se v něm vařilo jak pivo tzv. bílé neboli pšeničné, tak i pivo tzv. staré, tedy z ječmene.

Za Ferdinandova života vznikl také první bližší popis zámeckého pivovaru, který se dochoval v o něco mladším městském urbáři. Kromě jiného v něm stojí psáno:

„Pivovar jest při témž zámku postaven pod jednou střechou se vším dostatkem v němž se pivo vaří a každého týdne se vystavuje bílé piva 24 věrtele, do roka ječného se svařuje na 4 polovozy starého a 4 věrtele, patoku několik varů, jak kdy, víc i méně… Při témž pivovaru pod touž střechou jest spilka klenutá, hvozd klenutý, humno klenuté, štok cihelný a pánev velká…“ Podle toho zápisu lze odhadnout, že pivovar tehdy ročně navařil přibližně kolem 500 hektolitrů piva. Urbář se zmiňuje také o pivovarském sklepě „ve dví rozděleném“, který se nacházel proti pivovaru a nad nímž stávala hospodářská kůlna. Ještě dnes můžeme vstoupit pod jeho kamennou klenbu.

Přízemní podélná budova pivovárku na jižní straně hospodářského dvora dávno změnila svou původní tvář a dnes slouží jako restaurace. Pod zámkem směrem proti proudu Vlčavy stával mlýn, který kromě tří moučných složení mlel jedním kolem zvlášť sladovníkům.[9]  Pod dlažbou nádvoří hospodářského dvora, před původním stavením pivovaru, se dnes skrývá zasypaná studna, jejíž roubení podle pamětníků dosahovalo v šíři přes tři metry. A právě z ní

ve svých počátcích čerpal vodu i zámecký pivovar. Teprve snad až v 18. století se voda do pivovaru začala přivádět dřevěným potrubím z haltýře nad malým Radenínským rybníkem a tento vodovod přečkal staletí…

Po smrti Ferdinanda v roce 1603 se o bohaté výnosy zámeckého pivovaru začali rovně dělit jeho tři synové Adam, Jiří a Václav Lokšanové. Jejich pivovar dával ročně přibližně 4500 hektolitrů pšeničného piva, nepočítaje k tomu sudy ječného, které se vařilo třicetkrát do roka po osmi věrtelích a čepovalo se v pěti krčmách na jejich panství. Na základě dobrých zkušeností s výnosy zámeckého pivovaru si Václav zřídil v nedalekých Tochovicích svůj vlastní.

Když v Praze roku 1618 vypuklo povstání českých stavů, postavili se bratři Lokšanové na stranu proti císaři. To se jim i pivovaru stalo osudným. Poté, co stavovskou rebelii zpečetila bitva na Bílé hoře, Březnici jako nepřátelské město vyplenilo vojsko bavorského vévody Maxmiliána. Zámek byl opuštěn a s ním vzal za své i pivovar v jeho hospodářském dvoře. Zplaněly i dvě k pivovaru náležející chmelničky.[10]

Pobělohorská konfiskace se nevyhnula ani Lokšanským bratrům a březnické panství jim bylo zabaveno.

Ve službách Tovaryšstva Ježíšova

Z části jako konfiskát, z části koupí získal válkou zdecimované březnické panství v roce 1623 horlivý katolík a nekompromisní prokurátor staroměstské exekuce osmadvaceti českých pánů Přibík Jeníšek z Újezda. Kromě obnovení hospodářské prosperity nově nabytého majetku si vytkl za cíl přivést husitskou Březnici a s ní široké okolí na „pravou cestu katolické víry“. Na pomoc si pro svou misi pozval nad jiné povolané – příslušníky řádu Tovaryšstva Ježíšova.

V režii jezuitů ovládl město i celý kraj v první polovině 17. století čilý stavební ruch. Vlašští stavitelé pod vedením Carla Luraga, vůdčí osobnosti raně barokní architektury v Čechách, začali s přestavbou zámku, který získal novou kapli. Přes Vlčavu se překlenul nový most a město se rozrostlo o jezuitský seminář a nové kostely. Duchovní rozměr barokní architektury zanechal stopy v celé krajině. Byli to právě Přibíkovi jezuité, kteří v polovině 17. století stáli i u zrodu nejvýznamnějšího poutního místa v Čechách – Svaté Hory u Příbrami,  kterou s Březnicí propojili křížovou cestou s dodnes stojícími kaplemi. V Dobré Vodě nedaleko Březnice soustředil Přibík uměleckou huť kameníků, sochařů a malířů, kteří se podíleli nejen na stavbě zdejší kaple, ale i na budování desítek dalších staveb, včetně chrámů, kostelíků a božích muk, za účelem obrátit na katolickou víru kališnictvím prodchnuté Bozeňsko.

Ale nejen vírou byli Jezuité a jejich pomocníci živi. Když se Přibík stal pánem na Březnici, připadl mu i zdevastovaný zámecký pivovar. Podle zápisu z roku 1623 byl „od kamene dobře vystavěný, pod krovem cihlovým, ale v němž toho času pánve nebylo, neboť […] paní manželka Adama Lokšana ji nedávno vyzdvihla pravíc, že jest její, kterouž že jest za své vlastní peníze koupila…“[11] A tak mezitím, než se zámecký pivovar neznámo kdy dočkal své obnovy, zatápěl pod pánví jen pivovar v městečku.[12] I ten Přibík

od Kateřiny Lokšanové v roce 1623 koupil.[13] Jeho existence jakožto právovárečného tzv. Nachbarova domu je doložena již v roce 1616.[14] Březnickým mokem se připíjelo nejen v hostincích, ale žejdlík nebo půlku si prý denně mohli, jak stanovil školní řád, dopřát i dospělí studenti nově založeného jezuitského gymnázia v Březnici.[15]

V roce 1651 obnovil Přibík František z Újezda březnickým měšťanům privilegium, kterým jim ponechal v držení městský pivovar, aby v něm mohli dle starého zvyku „po pořádku pivo vařit”. Ponechal si ale pravomoc určovat jeho prodejní ceny a stanovil, že žádné cizí pivo než to z městského pivovaru se ve městě šenkovat nesmí. Ve svých pěti šenkovních domech ve městě a všech venkovských krčmách svého panství si vyhradil právo výčepu svého zámeckého piva.[16]

V roce 1662 se podle archivní listiny v zámeckém pivovaru ročně navařilo ve 30 varech po patnácti sudech ječného piva, tedy přibližně přes 1000 hektolitrů. [17]

Spiritus barokního pivovaru

Někdy kolem roku 1700 nechal Jan Josef Hynek (1657-1728), svobodný pán z Újezda, vystavět nový zámecký pivovar, který v Březnici stojí dodnes.

Výjimečná stavba barokní architektury, která v českých zemích nemá obdoby, zařadila pivovar ve své době k nejvýstavnějším v zemi, a lze předpokládat, že i jeho technické vybavení bylo na nejvyšší úrovni. Nepodsklepená dvoukřídlá patrová budova s veškerým hospodářským zázemím vyrostla na zeleném drnu na východním okraji hospodářského dvora. Sladovna s varnou byla vyprojektována do samého středu hlavní budovy pivovaru. K uskladnění piva se využilo nedaleké kvalitní kamenné sklepení původního pivovárku. Spolu s novým pivovarem se hospodářský dvůr zámku rozšířil o dva velké špýchary a silueta zámku se zvýšila o čtvrté podlaží.

Ve snaze zabezpečit pivovaru odbyt, nechal majitel panství Jan Josef Hynek v roce 1709 vybudovat v Dobré Vodě u Březnice pro občerstvení poutníků a ubytování lázeňských hostí nový panský hostinec. Další přibyl v v roce 1716 v Nestrašovicích.[18] Pivo z nového barokního pivovaru možná ochutnal i Kilián Ignác Dientzenhofer, který v té době coby architekt formoval barokní březnickou krajinu, například svými kostely v Mirovicích či Paštikách u Blatné. Ve městečku se i nadále vařilo pivo v obecním pivovaře – Nachbarově domě, jehož právovárečné privilegium Jan Josef potvrdil v roce 1719.[19] Výrobou sladu se tehdy ve městě zabývali dva řemeslníci.[20]

Jan Josef Hynek z Újezda nechal průčelí zámeckého pivovaru ozdobit sochami svých patronů – svatých Josefa a Jana Křtitele. Nebyla to jen součást promyšleného architektonického konceptu, ale také projev hluboké víry v to, že právě tito svatí zajistí svou přímluvou pivovaru zdar a prospěch. Kromě patronů pivovaru svěřovali sládkové jeho ochranu také do moci čarodějných praktik. Pivovar měly chránit jak proti zlým úmyslům vandrujících tovaryšů, tak i myším na hvozdu. V písemné podobě se zachovala celá řada tajných receptur, které se mezi sládky z generace na generaci předávaly jako nepostradatelná součást znalostí tehdejší pivovarské technologie. V jejich čarovnou moc se věřilo i v případě, když bylo třeba napravit nepovedené pivo. Pak pomohl třeba do sudu hozený starý střevíc či některá z bylin. Proti zlým čarám nacházely v pivovaru často uplatnění pelyňek, černobýl, kafr, jalovec i blín.

A nezůstalo jen u nich. Při vaření se do pánve radilo přidat i dřevo z umrlčího prkna, ze tří božích muk, tří šibenic a prahu tří kostelů. Jinde se zas spoléhalo na cihlu nebo kus tašky ze střechy kostela. Sládkové věřili, že proti mnoha kouzlům v pivovaře pomáhá hlína z krtčí hromádky. Magický význam připisovali čepům kádí, jež byly považovány za hlavního strážce jejich obsahu. Proto se například radilo omotat je nití ze šatů pravé panny anebo vznít  čep z jiného pivovaru, přidat do něj jakéhosi parunkového vosku a jehlu, co jí mrtvému rubáš šijí. A tak „s Pomocí Boží“ se překážky žádný sládek bát nemusel. Ke kouzlům se sládkové obraceli například i tehdy, když jim nechtělo pivo kvasit. Stačilo jen pradlenám na potoce vzít tajně jejich dřevěný píst, a namísto prádla jím poklepat „jeden každý sud potřikráte“. „Probatum est“, tedy „vyzkoušeno“, končí obligátní formulí nejedna z magických receptur starých sládků.[21]

Pivo Kolovrat-Krakovských

Janem Josefem vymřel na Březnici v roce 1728 rod pánů z Újezda. V závěti dědicem svého panství a svého titulu „z Újezda“ stanovil svého příbuzného, hraběte Viléma Albrechta Kolovrat-Krakovského.

Za jeho éry se počátkem čtyřicátých let 18. století při tažení Březnicí stali v zámeckém pivovaru nezvanými hosty vojáci francouzsko-bavorské armády. V roce 1757 se pivovarské sklepy otevřely i na zámku ubytovaným Prusům, kteří v té době celou Březnici vydrancovali. Tehdy se v zámeckém pivovaru vařily jednou za čtrnáct dní 3 várky piva a pod pánví s objemem přibližně 60 hektolitrů se při jedné várce spálilo kolem šesti sáhů dřeva.[22]

V městském pivovaře již v té době všichni sloužící, od sládka až po „bábu, která v pivovaře posluhovala“, dostávali ke své mzdě i výslužku piva. A nejen oni. Pravidelný deputát městského piva patřil také panu purkmistrovi, městskému písaři, kantorovi, zvoníkovi a dokonce i obecnímu kominíkovi. V druhé polovině 18. století měli Krakovští pronajatý i městský pivovar.[23] Teprve až na přelomu 18. a 19. století si březnická obec za humny starého vystavěla a začala provozovat svůj nový pivovar.[24]

Po staletí Březnice prosperovala díky čilému obchodnímu ruchu, který do města přiváděla prastará formanská cesta. Ale trasa nově vybudované císařské silnice se ve 2. polovině 18. století Březnici vyhnula a významné středisko kraje se pomalu začalo měnit v poklidné provinční městečko.

Kolovrat-Krakovští spravovali panství s pivovarem po celé tři generace. Poslední Kolovrat v Březnici, hrabě Jan Karel Nepomuk (1794-1872), zvaný Hanuš, se do historie zapsal jako slavný český vlastenec a mecenáš Palackého, Tyla i Němcové. Jemu dnes vděčí knihovna Národního muzea za nejcennější část svých sbírek, kterou jí v roce 1818 věnoval. Není divu že, se pro své osvícenské zájmy rozhodl správu pivovaru svěřit povolanějším, a tak se v jeho řízení vystřídali od roku 1831 během čtyřiceti let tři nájemci a sládci v jedné osobě.

Před svou smrtí v roce 1872 odkázal hrabě panství své příbuzné Marii Antonii, skrze jejíž sňatek s Karlem Eduardem (1836-1915) přišlo březnické hospodářství do rukou rodu Pálffyů.

Karel Eduard převzal štafetu vlastenecké tradice březnických pánů. Byl poslancem za české království, který nepokrytě hájil české národní zájmy v říšském sněmu a stál také u zrodu české školy ve Vídni. Za jeho éry se panství chopilo podnikatelských možností, které velkostatek o rozloze více než 3 tisíce hektarů polností, tři lesní revíry a řada k němu náležejících podniků nabízely.

V roce 1873 založili Pálffyové tovární sýrárnu. A tehdy také převzali od nájemce pivovar do vlastní režie. Do té doby byl jeho provoz, stejně tak jako u drtivé většiny ostatních pivovarů, odkázán jen na sílu lidských rukou. V době průmyslové revoluce, která vstoupila i do pivovarnictví, se březnický zámecký pivovar dočkal v roce 1874 instalace parního stroje[25] a s ním novějšího výrobního zařízení, včetně prvního chladiče[26] a pánve na 72 hektolitrů. Ani kapacita prastarých sklepů již nestačila, a proto byla v sousedství vybudována jejich nová baterie, která po přestavbách v pozdějších letech slouží dodnes. Jako by se pivovar touto svoji velkou proměnou chystal na vstup do nové doby, kterou symbolicky zahájilo pískání prvního vlaku na březnickém nádraží v roce 1875.

Pivo zlatých časů aneb „Pekař, farář, rolník, řeznice, všichni pijou pivo z Březnice“

S novým názvem „Hraběte Jana Pálffyho zámecký pivovar“ vystoupil pivovar v roce 1901 z anonymity jednoho z podniků panského velkostatku. Jeho ředitel Josef Nevrla se stal současně prokuristou a prvním pivovarským ředitelem.[27] Ten rok zakouřil nad Březnicí komín nově vybudované kotelny, která vyrostla při zadní straně pivovaru. Ve stejném roce se také  začalo s rozšiřováním sklepů a v zimě začali ledaři zavážet i nově vybudovanou lednici. Rostoucí výrobě piva již nestačil, zejména když přišla velká sucha, ani starý barokní vodovod  z radenínských luk, a proto byla v roce 1903 v zámecké oboře nedaleko pivovaru vykopána nová, osm metrů hluboká studna.

Zlatá éra zakládání pivovarů v českých zemích byla počátkem dvacátého století již za svým zenitem. Začal růst velkých průmyslových podniků a začal boj o přízeň zákazníků. Jen v hranicích bývalého okresu Příbram pracovalo na přelomu století téměř třicet pivovarů.

A protože nádražní restaurace byly místy, kde výtoč piva patřila tradičně k největším,  padlo i na ředitelství velkostatku rozhodnutí zřídit restauraci s hotelem na březnickém nádraží. Podnik se veřejnosti otevřel v roce 1903 a svou architekturou si právem vysloužil  pojmenování Karlův Týn. V té době již sládek s ředitelem panství spřádali také plány na rozšíření a modernizaci pivovaru. 14. prosince roku 1906 v deset hodin večer vypukl z nikdy nezjištěných příčin na půdě jižního křídla pivovaru požár a právě tato nešťastná událost odstartovala modernizaci pivovaru.

Byty pivovarské chasy a sládka v prvním patře požár zničil, ale strojovna a varna zůstaly naštěstí netknuty. Při hašení se ale podmáčely zdi a narušila statika a nezbylo než celý trakt zbourat a na jeho místě vystavět nový – s novou strojovnou, varnou a bytem sládka v prvním patře. Jen sladovna zůstala na svém původním místě. Rekonstrukce zámeckého pivovaru se ale protáhla díky právě budované březnické pobočce radlické mlékárny, která ze stavby odčerpávala potřebné pracovní síly.[28] Mezitím se v panských hostincích čepovalo pivo nakoupené ředitelstvím velkostatku ve smíchovském pivovaru.[29] Nad sklepy vyrostlo nové stavení štoků a lednic. K novému parnímu stroji o výkonu šesti koňských sil[30] přibyl i generátor k výrobě elektřiny. A tak na Štědrý den roku 1907 se nejen v pivovaře, ale i v zámku rozsvítily namísto petrolejek první žárovky. Zatímco zámecký pivovar se zaskvěl v nové kráse, městský pivovar, toho času v pronájmu sládka Josefa Štekla,[31] svůj provoz zastavil a pak už jen několik let dožíval pouze jako sladovna Bránického pivovaru.[32]

V lednu 1908 měla svou premiéru nová, již parou vytápěná pánev z dílny slavné pražské firmy Novák a Jahn, a to den poté, co ji a celý nově zrekonstruovaný provoz pivovaru, pan březnický děkan obřadně posvětil.[33] Na počátku dvacátého století mívalo březnické pivo přibližně osmdesát[34] stálých odběratelů a jen v samotné Březnici se čepovalo v šestnácti restauračních podnicích.[35] Pro rozvoz do vzdálenějších míst byl v Hradišti zřízen distribuční mezisklad.[36] Absolutním rekordmanem ve výtoči piva bývala po mnoho let restaurace Hynka Dražana v Rožmitále pod Třemšínem, kde ročně vyčepovali kolem 400 hektolitrů, tedy přibližně čtyřnásobek toho, co průměrný zákazník pivovaru.[37] Březnické se roztáčelo i přímo u zdroje – v někdejší panské pivovarské hospodě zvané Amerika, později U Benetků, která již v 18. století vyrostla nad sklepy původního pivovárku. Amerika s pivovarskými byty se později proměnila na pivovarskou kantýnu, kam si i v roce 1919 chodil každý z jedenácti zaměstnanců pivovaru pro svůj denní deputát v podobě tři litrů piva.[38]

Konec starých dobrých časů

V poločase první světové války se po smrti svého otce ujal panství poslední zámecký pán Jan Nepomuk Pálffy. Do povědomí Březnických se zapsal jako vášnivý nimrod, který lovil nejen v zámecké oboře a svých revírech, ale několik prvních let 20. století strávil i jako lovec a cestovatel v Africe. Jedinou téměř polozapomenutou vzpomínkou na něj a pivovar bývala jeho přátelská posezení se sousedy v zámecké hospodě. A pak také čápi, jejichž přílet na pivovarský komín každým rokem všichni zaměstnanci pivovaru netrpělivě vyhlíželi, protože věděli, že první, kdo panu hraběti tuto událost ohlásí, dostane za odměnu sud piva.

Do prvních let československé republiky vkročil pivovar vybaven novou myčkou na láhve, poloautomatem na plnění sudů, novým šrotovníkem sladu a ležácké sklepy se rozšířily o nové oddělení. Poválečná všeobecná hospodářská krize ale dovolila vařit pouze pětistupňové pivo a osmistupňový „ležák“.[39] Dřinu v pivovaru, který zaměstnával už kolem dvaceti mužů (pracovní řád ještě ani v roce 1922 práci žen v pivovaru nepřipouštěl), ulehčila strojní vykulovačka sudů a rekonstrukcí prošla sladovna i hvozd. Ofenzívu v konkurenčním boji zahájil pivovar v roce 1924, kdy Jan Pálffy podepsal dohodu se svým sousedem v Drahenicích Janem Lobkowiczem. Ten se za dvacet tisíc korun zavázal na dvanáct let zastavit provoz svého pivovaru.[40] O čtyři roky později vstoupil Pálffyho březnický pivovar do kartelu 36 pivovarů sdružených pod názvem Jihočeská konkurenční dohoda.[41] Ve třicátých letech se začala vařit světlá i tmavá dvanáctka.

Koncem války protektorátní správa zabrala část sladovny pro strakonický podnik Elbag, který zde zřídil sklad svých výrobků – součástek pro nacistické letectvo. Ale pivo se v Březnici za okupace vařit nepřestalo.

Po osvobození byl pivovar a celý majetek velkostatku hrabat Pálffyů jakožto příslušníků německé národnosti zkonfiskován a jeho hospodaření včetně cihelny a cementárny převzala v květnu roku 1945 národní správa a v jeho závěru [42] hospodaření  pivovaru svěřila do  správy města Březnice. Toho času pivovar zaměstnával 6 úředníků a 14 dělníků.[43]

Město s pivovarem převzalo i jeho vlastní hostince, jakými byla Březnická pivnice v Rožmitále, Nádražní restaurace v Březnici a sousední Karlův Týn, hostinec u Henrychů v Příbrami (č.p. 857) a sklad piva v Blovicích (č.p.100).[44]

V roce 1947 se pan Čaloun z Milína vzdal pro své stáří vlastní živnosti výroby limonád ve prospěch březnického pivovaru.[45]

V roce 1949 byl z pivovaru vytvořen komunální podnik a pod názvem Městský pivovar v Březnici fungoval až do roku 1951.[46] Pak zažil rychlé střídání nových ředitelství národních podniků pivovarů Chodských (1952 – 1954), Berounsko-Rakovnických alias Brdských (1955 – 1958) a Plzeňských (1959 – 1960), až se v roce 1960 stal součástí nově vzniklého národního podniku Pivovary, sladovny a sodovkárny středočeského Krajského národního výboru ve Velkých Popovicích jako provoz závodu Vysoký Chlumec.[47]

Pod křídla pozdějších Středočeských pivovarů se dostaly i sousední pivovary v Dobříši,  Příbrami a Mirovicích, které byly krátce nato zrušeny. Z nejbližších zůstaly v provozu jen Blatná a Vysoký Chlumec.

Pod kopyty Kozla

Novou éru pod vedením velkopopovického ředitelství předznamenala výměna varné pánve za větší jednoduchou soupravu na 140 hektolitrů, která byla do Březnice převezena ze zrušeného lobkowiczkého pivovaru v Pšovce – Mělníce v roce 1959.[48] Po padesáti  letech se modernizace dočkala i kotelna pivovarské strojovny.

Nový sládek pivovaru Václav Slavík přišel do Březnice ze zrušeného pivovaru v nedalekých Mirovicích a díky jeho starému přátelství s kolegou a velkopopovickým ředitelem Kostkou se březnický pivovar dočkal řady výrobních investic. Raketový vzestup pivovaru ovšem nebyl pouze otázkou peněz – Slavík byl především schopný manažer. Když bylo třeba, pracovalo se třeba i v neděli, lidé své práci věřili a pivovar se pro některé z nich stal neodmyslitelnou součástí jejich života.

Starý komín vyhaslé kotelny i nadále vítal každým rokem párek opeřenců. A tak se čáp stal někdy na přelomu 50. a 60. let oficiální značkou březnickému piva. Jejím autorem byl Jiří Nebeský, březnický důchodce, prvorepublikový četnický důstojník a městský dekoratér.[49]  Pod názvem Čápovar se opět začalo vařit dvanáctistupňové pivo. Na rozdíl od jeho zlatého víčka a zpravidla také láhve s etiketou, desítku prozrazovala jen ražená číslice na stříbrné korunce. V rámci plnění socialistických závazků pivovaru občas také vypomáhali zaměstnanci různých podniků, jako například v roce 1964 pracovníci Pražských cihelen.[50]

V roce 1965 byla vybudována nová spilka a rekonstrukcí prošla i stáčecí linka lahví. V letňanské Avii vyrobili původně na zakázku pro pivovar Klášter v Hradišti prototyp hydraulických poloautomatů, které v roce 1972 nahradily dosud ruční nakládání a vykládání lahví do plechových přepravek. Nové stroje s názvy Družba a Brigádník svým dílem pomohly k tomu, že pivovar lahvovým pivem nejednou dokázal zachránit výpadky linek některých středočeských pivovarů, včetně toho mateřského v Popovicích. Navzdory více než dobrým vztahům s podnikovým ředitelstvím si pivovar musel v socialistickém systému hospodářských kvót, přídělů a pořadníků pomoci často sám. Doslova na koleně se v pivovaru vylepšovalo a všelijak upravovalo kde co, jako třeba téměř nová terénní vétřieska, kterou pivovar dostal přídělem, ovšem pro rozvoz piva se ukázala jako naprosto nevhodná.

Technický rozvoj pivovaru byl téměř výhradně ve znamení repasí použitých strojů a zařízení z jiných pivovarů a při věčném shánění potřebných součástek býval právě sud piva univerzálním klíčem k regálům dodavatelských skladů.

Pod grafickou podobou některých lahvových etiket se podepsali dva zaměstnanci pivovaru – pracovníci varny Josef Brotánek a Jiří Lébl. Tisk Brotánkovy oranžové etikety v roce 1968 dokonce neprošel ani povinným uměleckým schválením pražského Mánesa a tajně ji vytiskli příbramští vojáci ve svých kasárnách. Ostatní etikety již navrhovala výtvarnice propagačního oddělení podnikového ředitelství ve Velkých Popovicích.

Proces modernizace pivovaru pokračoval i v roce 1967, kdy byla pořízena nová myčka sudů a zprovozněno umělé chlazení, jež vzalo práci ledařům, kteří tradičně zásobovali pivovarskou lednici z rybníčku Sázka.[51] Jejich stoh ledových ker u budovy štoků kryla po celý rok vrstva lepenky a slámy. Později se z bývalých lednic nad sklepy stal sklad láhví a sudů. Následující rok se sklepy s původně sedmi kvasnými tanky z roku 1945[52] rozšířily o 41 ocelových ležáckých tanků s kapacitou 90 a 150 hektolitrů. Současně i kotelna zvýšila svůj výkon.

Když se v roce 1969 pivovar osamostatnil vydělením se ze závodu Vysoký Chlumec, byl do provozu nasazen první křemelinový filtr.[53] Rok na to si pivovar zřídil vlastní laboratoř. Tradiční dělnická sedmička se přestala vařit v roce 1972 a v dalším roce začala nová automatická plnička stáčet jen osvědčenou desítku a dvanáctku. Tehdy také byla dokončena přestavba hvozdu na parní vytápění a pivovar převzal v regionu rozvoz krušovických limonád.[54]

O tři roky později, v roce 1976, se namísto dřevěné klasiky vykulily z pivovaru první hliníkové sudy a dřevěné přepravky na láhve nahradil lisovaný vínově rudý plast. Bednářským mistrům otci a synovi Štěrbovým začala zvonit hrana. Ve stejném roce byly k březnickému závodu přiděleny i sodovkárny v Dobříši a v Jinci.[55] V prvním patře pivovaru byla nově zřízena i společenská místnost a jídelna pro zaměstnance.[56]

Chuť časů březových košťat

Když v roce 1976 byla uvedena do provozu sodovkárna v Příbrami, dosadili do funkce jejího ředitele březnického sládka Jaroslava Slavíka. S jeho odchodem skončila éra, která přinesla pivovaru raketový vzestup a historicky rekordní výstav přes 55 tisíc hektolitrů. I když koncem sedmdesátých let ještě došlo v pivovaru k řadě dalších technických vylepšení, jako byla výměna sprchového chladiče na mladinu deskovým aparátem o kapacitě 140 hl (1974), vybavení parního hvozdu ventilátorem v podobě letadlové vrtule (1972) či nové přeorávací zařízení ve sladovně, které nahradilo ruční „vydrování“ dřevěnými lopatami.

Stařičký dřevěný vodovod z pramenného sběrače na louce nad Radenínským rybníkem byl v polovině sedmdesátých let po mnoha opravách definitivně nahrazen v celé trase polyetlylenovými trubkami a zdrojem vody pro pivovar zůstaly dvě studny v zámecké oboře vybudované na sklonku přelomu 19. a 20. století.

V roce 1980 se přestavbou zvýšila i kapacita spilky a v roce 1982 do ní putovala i první várka

11stupňového piva pod názvem Lokšan. Přestože byl v roce 1984 instalován nový křemelinový filtr, zastaralá výrobní technologie nedělala březnickému pivu dobrou reklamu a nad březnickým ohrnoval kde kdo nos. Žádanější bývala „značková piva“ velkých podniků.

Prach z uhlí pivovarské kotelny i z březnických cest či pyl právě kvetoucích rostlin bývaly nechtěné ingredience, které samozvaný sládek, vítr profukující dřevěnými žaluziemi, míchal do otevřených kádí štoků.

Ale na vině nebyla zdaleka jen technologie, ale i lidská vůle. Březnické pivo si vysloužilo přezdívku, „pivo hrdinů“, přičemž hrdina byl ten, kdo snesl jeho vypití, či „pivo vařené z březových košťat“. Někdy lepší někdy horší, vařit se muselo a podle direktivní rajonizace dodával pivovar zaměstnávající již přes padesát zaměstnanců pivo přibližně půl druhé stovce stálých zákazníků. Svou výrobní kapacitu ale pivovar neplnil ani z poloviny a podobně na tom byl i technicky lépe vybavený pivovar Vysoký Chlumec.

S příchodem sovětské perestrojky se ředitelství Středočeských pivovarů rozhodlo výrobu na Příbramsku zefektivnit, a to modernizací chlumeckého a zrušením březnického pivovaru. Zatímco jeden žil rekonstrukcí, v druhém už lidé přemýšleli, kde mají hledat nové zaměstnání. Tochovičtí zemědělci dokonce spřádali plán koupit březnický pivovar a pěstovat v něm žampióny. Ale zajímal se o něj i Výzkumný ústav pivovarský a sladařský v Praze, který si jej spolu s taktéž rušeným pivovarem v Golčově Jeníkově vytipoval jako vhodného kandidáta pro zřízení svého vývojového závodu. O tom, komu dát přednost, měla rozhodnout praktická zkouška provozních podmínek. A tak byla v roce 1987 zavedena výroba sladového nápoje Gejzír (připomínajícího šampaňské), což byl ve své době průkopnický výrobek,  doplňující sortiment nápojů mezi pivem a sektem. Provoz březnického pivovaru se osvědčil a nic nebránilo uzavření dohody o jeho převodu na nového majitele, který pivovar převzal v červenci roku 1989.

Herold – symbol na druhou

Uběhlo jen půl roku a dalším osudem pivovaru zamíchal listopadový převrat. Březnickému pivu bylo třeba dát novou identitu, a tak se v červnu roku 1990 zrodila nová značka – Herold. Ta spojila historickou tradici pivovaru s ikonou královského předvoje, symbolizující předvoj progresivních technologií, jež pivovar jako výzkumné pracoviště do českého pivovarnictví přinášel.

Na podzim roku 1990 zahájil výzkumný ústav novou etapu modernizace pivovaru. Ještě týž rok vytryskla u Radenínského rybníka voda ze dvou nových vrtů a kvalitu piva zásadním způsobem vylepšila vířivá káď, která nahradila otevřené štoky, jež bývaly jednou z hlavních příčin špatné kvality piva.

K dalším investicím patřila i výměna dvacet let staré myčky láhví v roce 1992 a také výkonnějí deskový chladič mladiny na 250 hl. Díky tunelovému sprchovému pasteru se čtrnáctidenní trvanlivost piva stala minulostí. Jedním z nejvýznamnějších přínosů výzkumného ústavu bylo zavedení technologie svrchního kvašení. Pšeničné pivo se jako první mezi českými pivovary uvařilo v listopadu roku 1993. Herold také mezi prvními zavedl stáčení do nového typu typizovaných eurolahví, včetně plastových přepravek, vyzkoušel kartonová balení (1992) a v roce 1994 přešel na dnes standardní nerezové sudy. Do dějin českého pivovarnictví se zapsal zavedením výroby tzv. mladinových koncentrátů, tedy polotovarů jak k domácí, tak i k průmyslové výrobě piva. V roce 1993 uvedl na trh  spotřebitelské kilové balení v plechovkách a od roku 1997 se v kolínské mlékárně dočkal mladinový koncentrát i zpracování v práškové podobě.

Privatizační proces pivovaru se v roce 1995 završil druhým kolem kupónové privatizace. Vznikla tak akciová společnost Pivovary a sladovny Praha, výzkum a služby, a.s., jejíž součástí kromě pražského Výzkumného ústavu pivovarského zůstal i březnický pivovar, který přijal oficiální název Pivovar Herold. Událostí tohoto roku bylo i zavedení tmavé třináctky.

Bylo to v době, kdy se o pivovar začal zajímat tehdejší majitel kladenských oceláren Vladimír Stehlík. Aby si rezervoval výhledový prodej rozhodujícího podílu akcií pivovaru, složil Fondu národního majetku milionovou jistinu jako předkupní právo. Ale jeho vize masového odbytu březnického piva do kladenských hutí se jako dým z pivovarského komína rozplynula s neslavným koncem jeho podnikatelské dráhy.

Toho času pivovar ročně vystavil kolem třiceti tisíc hektolitrů piva, které v polovině 90. let vyvážel do Německa, Polska, Francie, Švédska, Finska, Mongolska, zemí bývalého Sovětského Svazu a jako jediný pivovar na světě exportoval sudové pivo i na Kubu. Objemem vývozu v poměru ke své celkové produkci si Březnice držela třetí místo mezi českými pivovary. Dalším výsledkem zavádění laboratorního výzkumu pražského ústavu do praxe bylo v roce 1996 zavedení výroby limonád s ovocnými příchutěmi. Mohli je ochutnat i návštěvníci pivovarských slavností, které se ten rok na březnickém náměstí poprvé pořádaly. Roky šly a z důvodů nepříznivé hospodářské situace pivovaru a po neúspěšných pokusech najít solidního kupce se představenstvo akciové společnosti Pivovary a sladovny Praha v únoru 1997 rozhodlo, že pivovar pronajme.

Kazašské intermezzo

Nájemcem, který do pivovaru vstoupil v červenci roku 1997, byla firma S-Progres s.r.o.

Jednatel společnosti, kazašský Čech Alexej Samik, uzavřel nájemní smlouvu do konce roku 1997 s tím, že pivovar odkoupí a od následujícího roku se stane jeho majitelem.

Dík dobrým obchodním kontaktům nájemce se i nadále výborně dařilo exportu, zejména mladinového koncentrátu do států bývalého Sovětského Svazu a také Japonska, Austrálie či zemí bývalé Jugoslávie. V té době měl pivovar v portfoliu již šest druhů piva a na tuzemském trhu zásoboval zejména Příbramsko.

Slibný vzestup pivovaru ukončila výpověď nájmu ze strany jeho majitele pro neplnění platebních podmínek, k nimž se jeho společnost zavázala. Krize pivovaru vrcholila personálním zemětřesením, odvoláním skládka i vedoucího technické údržby pivovaru. V červenci 1998 se společnost S-Progres začala z pivovaru  stěhovat. S sebou si kromě zásob piva a nejrůznějšího inventáře odvezla i hromadu svého uhlí.

Přes oceán k vlastním kořenům

Klíče od pivovaru obratem převzal nový nájemce – americká společnost J. R. Best s.r.o., zaregistrovaná později  jako Childe Herold s.r.o. V roce 1999 se transformovala na společnost Pivovar Herold Březnice, a.s., a ta se stala jeho novým majitelem. Přelom let 1998 a 1999 přinesl pivovaru další významnou investici – novou stáčecí linku na pivo i výrobu sycených  limonád. Přestože se výstav piva znásobil, pivovar přenesl svou pozornost ze zahraničních trhů k domácím zákazníkům. Dalšímu růstu kvality piva napomohla i výměna stáčecího monobloku v dubnu roku 2000. A když březnický ležák týž rok ochutnal guru pivovarské gastronomie M. Jackson, zvolil jej pivem měsíce v rámci každoroční soutěže svého klubu – světové pivní pouti.

O rok později dopluly do USA první hektolitry březnického světlého a tmavého piva pod názvem Old Stork Herold a Herold Bohemian Black.

V polaritě exkluzivity značky Herold v zámoří se roce 2002 pivovar na domácím trhu rozhodl jít cestou anonymní značky jednoho potravinového obchodního řetězce. V tomto duchu obchodní politiky pivovar pokračoval i na jaře roku 2003, když v souvislosti s uvedením filmu Kameňák, uvedl na trh stejnojmenné jedenáctistupňové  pivo, které si v této komedii také zahrálo.

Pití pravdy

Na jaře roku 2004 se vedení pivovaru ujal nový ředitel David Porteous, který značce Herold nastavil nový směr vývoje.

Po letech dozrála její identita, když se proti pivnímu proudu globalizovaného trhu vrátila ke svým kořenům. Ve vědomí vlastní historie našla značka svůj smysl existence a Herold převzal nové poselství; o návratu k věčně živým univerzálním hodnotám života, které bez výjimky platí i při vaření piva; o skrytém, ničím nenahraditelném bohatství malých pivovarů, které je uchováno v naprosto osobité chuti jejich piv. Poselství o  bohatství, které nedělá cena, technologie ani reklama, nýbrž právě vědomí kořenů vlastní osobnosti. Věřte tomu, že těm, kteří malá piva vaří, stačí, aby neztratili skutečnou lásku ke své práci, aby jim zůstala především posláním a nejen honbou za rostoucím obratem. A protože genius loci nadal březnický pivovar také věčnou esencí husitských idejí této pravdy, promlouvá Herold  k dnešku Husovými slovy stále naléhavěji:

„ Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

Text vznikl u příležitosti 500 let pivovaru v Březnici
Autorem je Zeno Čižmář (www.pribehznacky.com)

[1] Štěrba Josef: Březnická bible. Březnické noviny 1969, 4.čtvrtletí

[2] Fürst L. – Správa města Březnice. Jihočeský tisk 12.5. 1941

[3] Národní archiv Praha, DZV 23/342, též Archiv český XIX, s. 238

[4] Vlastivědný sborník Podbrdska 11/12/ 1977 – Privilegia města Příbramě

[5] Naďa Kubů c.d. Kopeček c.d.

[6] Národní archiv Praha DZM 4 N20, 170 H 16, DZV 5 J 24

[7] Národní archiv Praha, DZV 6 K6, K42, A26, ibid. SMM 5/55

[8] J.V. Bezděka: Privilegia a nadace města Březnice, rkp. Fond  pozůstalosti – Státní oblastní archiv Příbram, taktéž Fürst 1949 c.d.

[9] SOA Příbram, urbář 1580, fond Pozůstalost J.V. Bezděky

[10] Fürst 1949 c.d., s.24

[11] Národní archiv Praha – DZV 141 D28

[12] Fürst 1949 c.d., s.24

[13] SOA Příbram, fond Pozůstalost F.V. Bezděky, cit. DZV 141 C 9

[14] SOA Příbram, fond Pozůstalost F.V. Bezděky, cit. DZV 136 A 20

[15] Fürst 1949 c.d., s.25

[16] Sedláček – odvolává se, že tento privilej je na městské radnici, též opis tohoto privilegia v pozůstalosti J.V.Bezděky – fond pozůstalosti – Státní oblastní archiv Příbram

[17] Fürst c.d. srov. SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, inv. č. 6466/I-2-2

[18] Fürst 1949 c.d., s.27

[19] Žák, c.d., SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, inv. č. 6466/I-2-2

[20] Žák c.d.

[21] cit. Zíbrt Čeněk

[22] Fürst 1949 c.d.

[23] Žák c.d. taktéž i Fürst 1949 c.d., fond Velkostatek Březnice, inv.č. 2028, kart. 407

[24] Státní oblastní archiv Příbram – fond Archiv města Březnice, taktéž i Fürst 1949 c.d.

[25] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice – Ústřední kancelář panství, kart. 255

[26] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice – kart. 594

[27] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594, inv.č. IX-19

[28] Fürst c.d.

[29] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594

[30] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594, inv.č. IX-19

[31] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594, inv.č.43

[32] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594

[33] SOA Praha, fond Velkostatek Březnice, kart. 594

[34] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, kart. 594

[35] Brotánek c.d.

[36] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, kart. 594, IX-19

[37] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, kart. 594, inv. č.12

[38] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, katr. 594 – tabulka zaměstnanců z roku 1919

[39] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, katr. 594, inv.č.36

[40] SOA Praha – fond Velkostatek Březnice, katr. 594, inv.č.38

[41] SOA Praha- fond Velkostatek Březnice, katr. 594, inv.č. IX/1c

[42] Kvas 78/1950, s.158, archiv ing. Stanislava Chocholy, ev.č.autora 8698

[43] archiv ing. Stanislava Chocholy, ev.č.autora 8695

[44] archiv ing. Stanislava Chocholy, ev.č.autora 8698

[45] archiv ing. Stanislava Chocholy, ev. č. autora 8683

[46] Brotánek rkp. zelená kniha, s.19 (kontra Brotánek 1981, s.d. uvádí zcela odlišnou posloupnost)

[47] SOA Praha, fond Středočeské pivovary – Březnice II/2, slož. 92, I/1, slož 91, viz Brotánek, rkp. zelená kniha

[48] Brotánek c.d.

[49] informace J. Brotánek leden 2006

[50] SOA Praha, fond Středočeské pivovary – Březnice III/2, slož.93

[51] archiv ing. Stanislava Chocholy, ev.č.autora 8695

[52] archiv ing. Stanislava Chocholy, ev.č.autora 8684

[53] SOA Praha, fond Středočeské pivovary – Březnice – I/1, slož. 270, viz Brotánek

[54] SOA Praha, fond Středočeské pivovary – Březnice – I/1, slož. 270

[55] SOA Praha, fond Středočeské pivovary – Březnice – I/1, slož. 270

[56] Brotánek, c.d.